Bezpečnost

Dobrodružná hřiště a riziko, které se vyplácí

Redakce Svět Hřišť, 2. listopadu 2026

Sdílet:

Evropská norma pro hřiště sama píše, že podstupování rizika k hře patří. Co to znamená v praxi, jak to dělají v Utrechtu a Tokiu a jak může česká obec riziko řídit místo vylučovat.

Dobrodružná hřiště a riziko, které se vyplácí

Bezpečné hřiště není hřiště bez rizika. Evropská norma EN 1176, kterou Česko převzalo jako ČSN EN 1176, v úvodu výslovně uvádí, že podstupování rizika je podstatnou součástí hry a že děti se s rizikem musí naučit zacházet, i za cenu modřin. Britské organizace pro hru pro to vyvinuly metodu posouzení rizik a přínosů. Nizozemská a japonská dobrodružná hřiště ukazují, jak vypadá v praxi. Česká obec z nich může převzít hlavně způsob uvažování a dokumentace.

Úvodní foto: Stavby z prken a plachet na stavebním hřišti (Bauspielplatz) Wilder Westen v Lipsku (2022), ilustrační snímek. Foto: Andreas Wolf 01, Wikimedia Commons, licence CC BY-SA 4.0 (stránka souboru)

Co o riziku říká ČSN EN 1176

Evropská norma pro zařízení dětských hřišť nepožaduje riziko vyloučit. Požaduje ho vyvážit. Úvod normy EN 1176-1:2017+A1:2023, v Česku zavedené jako ČSN EN 1176-1 ed. 2+A1 (2024), obsahuje v našem překladu z anglické verze tyto věty:

  • „Podstupování rizika je podstatnou součástí nabídky hry a všech prostředí, ve kterých děti oprávněně tráví čas hrou.“
  • „Nabídka hry by měla usilovat o vyvážení potřeby nabízet riziko a potřeby chránit děti před vážnou újmou.“
  • Děti se podle normy potřebují naučit s rizikem zacházet, „a to může vést k boulím a modřinám a občas i ke zlomené končetině“.
  • Cílem normy je „především předcházet úrazům s trvalými nebo smrtelnými následky“ a teprve v druhé řadě zmírňovat následky občasných nehod.

Norma také připomíná, že schopnost zvládat riziko závisí na dovednostech dítěte, ne na jeho věku. Chránit má dítě hlavně před nebezpečím, které samo nedokáže předvídat, například před zachycením hlavy nebo krku. Důležitá je i věta v rozsahu platnosti: na dobrodružná hřiště se EN 1176-1 nevztahuje, s výjimkou komerčně pořízených prvků. Norma je definuje jako oplocená hřiště s personálem, provozovaná podle uznávaných zásad podpory rozvoje dětí, často s prvky, které si děti postaví samy.

Česká technická norma přitom podle § 4 zákona č. 22/1997 Sb. není obecně závazná. Zařízení dětských hřišť jsou ale v nařízení vlády č. 173/1997 Sb. zařazena mezi vybrané výrobky, u kterých musí výrobce nebo dovozce posoudit shodu. Norma je proto v praxi hlavním měřítkem, podle kterého se bezpečnost hřiště posuzuje.

Britský přístup: posoudit rizika i přínosy

Věty z úvodu normy se téměř doslova shodují s prohlášením Managing Risk in Play Provision, které britské Fórum pro bezpečnost hry (Play Safety Forum) přijalo už v roce 2002 a v roce 2021 vydalo znovu. Fórum sdružuje národní organizace pro hru všech čtyř britských zemí, svaz výrobců i britský úřad pro bezpečnost práce HSE. Podle doslovu z roku 2021 je princip vyvažování rizik a přínosů „zakotven v evropských normách pro zařízení hřišť“.

Prohlášení posuzuje přijatelnost rizika podle tří faktorů: pravděpodobnosti újmy, její závažnosti a přínosu činnosti. Hra podle něj může děti vystavit riziku drobných, snadno se hojících zranění, jako jsou modřiny, odřeniny nebo podvrtnutí. Nemá je vystavovat výrazné pravděpodobnosti trvalého postižení nebo ohrožení života. Prohlášení doporučuje navrhovat hřiště tak, aby riziko vycházelo z nebezpečí, které děti vidí (například výška), a aby chybělo nebezpečí, které nevidí (například místa, kde se může zachytit hlava). Připomíná také, že méně než 2 % z přibližně dvou milionů dětských úrazů ošetřených ročně v britských nemocnicích souvisí s herními prvky.

V roce 2008 z prohlášení vznikla praktická příručka Managing Risk in Play Provision: Implementation guide od Davida Balla, Tima Gilla a Bernarda Spiegala, druhé vydání vyšlo v roce 2012. Úřad HSE ji v roce 2012 označil za rozumný přístup k řízení rizik. Příručka dělí řízení rizika na čtyři úrovně:

  1. Zásady hry (play policy). Provozovatel má schválený dokument, jakou míru rizika a výzvy chce dětem nabízet a proč.
  2. Posouzení rizik a přínosů (risk-benefit assessment). U každého prvku nebo činnosti se zapíše, jaký přínos má, jaké riziko nese, jakými opatřeními se riziko řídí a jak zní rozhodnutí.
  3. Technická kontrola. Pravidelné prohlídky stavu, opotřebení a údržby.
  4. Průběžné posouzení na místě. Rozhodování dospělých, kteří jsou s dětmi na místě, typicky na hřištích s personálem.

Autoři zdůrazňují, že konečné rozhodnutí nese provozovatel, ne inspektor. Dobře provedené a zdokumentované posouzení rizik a přínosů by podle nich mělo být v britském prostředí rozumnou obranou proti nárokům na náhradu škody.

Utrecht a Amsterdam: haraburdí a divočina

Na inspiračním dni vlámského centra Kind & Samenleving představili dva nizozemští odborníci hřiště, která s rizikem pracují záměrně. Jejich vystoupení shrnuli v prosinci 2025 Theresa Martens a Wouter Vanderstede.

Martin van Rooijen ukázal utrechtské „hřiště haraburdí“ (Rommelspeeltuin). Místo pevných prvků jsou tam volné materiály: prkna, pneumatiky, lana a písek, ale i vojenská nosítka, chodítka, schůdky, kabelové cívky, vyřazený karavan a záchranný člun. Děti si prostor samy stavějí, přestavují a boří. Vyškolený pracovník hřiště (playworker) je přítomen, pozoruje a zasahuje jen v nutných případech. Příkladem je konstrukce, která hrozí zřícením, nebo nářadí namířené na jiné dítě.

Martin Hup představil Het Woeste Westen, přírodní hřiště o rozloze asi tří hektarů na okraji Amsterdamu. Je upravené jako rašelinná louka s příkopy a porostem. Děti se tu mohou ušpinit, zmizet z dohledu a hrát si v přírodě.

Vlámští účastníci se hned ptali, jak takové prvky udržet v souladu s předpisy o bezpečném provozu hřišť. Autoři odpovídají, že pedagogický přístup, který nechává hru v rukou dětí, se objevuje i v evropské normě. Upozorňují ale na neviditelná rizika, například nedostatečně pevný prvek nebo nebezpečný předmět pod vodou. Jejich posouzení je právě úkolem pracovníka hřiště. Belgický předpis podle nich vyjímá dočasná zařízení, která si děti pod dohledem samy postaví jako součást hry. Na stávajících hřištích ale taková stavba vede ke sporům mezi obcí, kontrolory a pracovníky s mládeží.

Doporučení z diskuse: přejít od strnulých kontrol jednotlivých prvků k posouzení rizik a přínosů celého místa. A investovat nejen do hřiště, ale i do komunikace se sousedy. To, co děti vidí jako bohatý herní materiál, může soused vidět jako nepořádek.

Vodní plocha, pěšina a hustý porost na přírodním hřišti De Speeldernis v Rotterdamu Ilustrační snímek: přírodní hřiště De Speeldernis v Rotterdamu, vodní plocha, pěšina a hustý porost (2021). Foto: Donald Trung Quoc Don, Wikimedia Commons, licence CC BY-SA 4.0 (stránka souboru)

Tokio: hraj si svobodně na vlastní odpovědnost

Japonské herní parky (purépáku, z anglického play park) mají heslo „hraj si svobodně na vlastní odpovědnost“. Tak je popisuje tokijský obvod Setagaja, kde tento program začal v roce 1979 jako projekt k Mezinárodnímu roku dítěte. Od začátku ho obvod provozuje ve spolupráci s obyvateli. Stálí pracovníci hřiště a dobrovolníci tu dětem umožňují to, co v běžném parku nejde: rozdělat oheň, hrát si v blátě, lézt po stromech. Od března 2025 má Setagaja pět takových parků, v každé části obvodu jeden.

Herní park Hikarigaoka v tokijském metropolitním parku stejného jména ve čtvrti Nerima vznikl v roce 2003 jako občanská iniciativa rodičů. Z ní vyrostla nezisková organizace Playtank, která park dnes provozuje spolu s novou skupinou rodičů. Na jeho ploše neplatí běžné zákazy parku. Děti tu mohou rozdělat oheň, jezdit po vodní skluzavce, kopat díry, koupat se v sudu nad ohněm nebo stavět tajné skrýše. Provoz platí z dotace obvodu Nerima, grantů a darů. Podle Nippon Foundation Playtank provozuje také dobrodružné hřiště Kodomonomori (Dětský les), otevřené sedm dní v týdnu. Pracují tam „vedoucí hry“ s dovednostmi, jako je tesařina nebo znalost rostlin a zvířat. Ředitelka Playtanku Naomi Nakagawa vidí přínos ve schopnostech, které se neměří testy: iniciativa, tvořivost, spolupráce a komunikace, které děti rozvíjejí v hře s různě starými dětmi, včetně občasných hádek a nezdarů.

Stavba ve tvaru mamuta v herním parku Komazawa Harappa v tokijském obvodu Setagaja Ilustrační snímek: stavba ve tvaru mamuta v herním parku Komazawa Harappa, jednom z pěti herních parků obvodu Setagaja (2009). Foto: koji_h, Wikimedia Commons, licence CC BY 3.0 (stránka souboru)

I výrobci píšou o přínosu výzvy

Myšlenka přiměřeného rizika se objevuje i u výrobců. Dánský KOMPAN vydal materiál The Risk-Benefit Equation of Challenging Playgrounds (Rovnice rizik a přínosů u náročných hřišť). Autorkou je Jeanette Fich Jespersen z firemního institutu KOMPAN Play Institute. Mezi doporučeními je využít při návrhu terén, například svahy a potoky, a volit pohyblivé prvky v robustním provedení. Pro obec je to užitečný signál, že náročnější hřiště lze postavit i z běžně dodávaných certifikovaných prvků.

Děti stloukají a řežou boudu z prken na stavebním hřišti v Amsterdamu v roce 1978 Ilustrační historický snímek z 10. července 1978: děti si stloukají boudu z prken na stavebním hřišti (bouwspeelplaats) v Amsterdamu, program Jeugdplan Noord. Foto: Bert Verhoeff / Anefo, Wikimedia Commons, licence CC0 (stránka souboru)

Jak může česká obec riziko řídit, ne vylučovat

Občanský zákoník v § 2900 ukládá každému počínat si tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na zdraví jiného. Jak tuto povinnost soudy vykládají u hřišť, je otázka pro právníka. Rozumný postup je v každém případě mít rozhodnutí o riziku promyšlené a zapsané.

  1. Schvalte zásady hry. Krátký dokument, který rada obce nebo vedení školy přijme: proč chceme dětem nabízet výzvu, jaká zranění považujeme za přijatelnou součást hry a jaká nikdy. Formulace z úvodu ČSN EN 1176 i britského prohlášení se dají použít skoro doslova.
  2. Zapisujte rizika i přínosy. U každého náročnějšího prvku (vyšší lezení, kmeny, voda, svah) jednu tabulku: přínos, riziko, opatření, rozhodnutí, kdo rozhodl. Kontrolorovi i pojišťovně tak obec ukáže, že riziko nepřehlédla, ale posoudila.
  3. Odstraňujte skrytá nebezpečí, ne viditelné výzvy. Zachycení hlavy, ostré hrany, shnilé dřevo, nedostatečná dopadová plocha pod velkou výškou: to děti nepoznají. Výška, svah nebo kmen jsou nebezpečí, které vidí a mohou se ho učit zvládat.
  4. Nechte si posoudit i přírodní prvky. Kmen, balvan nebo terénní val nemají certifikát výrobce. Posouzení odborně způsobilým inspektorem hřišť je přesto možné a vyplatí se ho objednat už ve fázi projektu.
  5. Kontrolujte pravidelně. Technická kontrola podle ČSN EN 1176-7 je třetí úrovní britského modelu, ne jeho náhradou.
  6. Vyzkoušejte hru s personálem. Dobrodružné hřiště nemusí být hned stálé. Playtank provozuje i mobilní herní park. Obec může začít několika odpoledni ročně s pracovníky volnočasového centra, skautů nebo školní družiny, s volným materiálem a pod dohledem.
  7. Vysvětlujte rodičům a sousedům. Informační tabule, setkání při otevření, jasné zdůvodnění v obecním zpravodaji. Nepořádek z volných materiálů je záměr, ne zanedbání.

Co si z toho vzít (pro obce, školy a dodavatele)

  • ČSN EN 1176 riziko nezakazuje. Chrání hlavně před trvalými a smrtelnými úrazy a počítá s tím, že se děti občas uhodí.
  • Rozlišujte nebezpečí, které dítě vidí, od nebezpečí, které nevidí. To první je výzva, to druhé chyba.
  • Rozhodnutí o riziku zapisujte. Zásady hry a posouzení rizik a přínosů jsou levné a chrání obec i děti.
  • Školy mohou začít na vlastním pozemku: kmeny, terén, volný materiál o přestávkách pod dohledem.
  • Dodavatelé mohou obcím nabídnout nejen certifikované prvky, ale i pomoc s posouzením rizik a přínosů u náročnějších a přírodních prvků.

Dodavatele, kteří stavějí přírodní a náročnější hřiště, najdete v katalogu na svethrist.cz/dodavatele.

Zdroje

BezpečnostZe světaDesign

Redakce Svět Hřišť, 2. listopadu 2026

Sdílet:

← Zpět na magazín