Design

Hřiště pro děti s autismem: smysly, klid, předvídatelnost

Redakce Svět Hřišť, 9. listopadu 2026

Sdílet:

Autistické a další neurodivergentní děti nepotřebují na hřišti hlavně rampu, ale silné smyslové zážitky a zároveň místo, kam se schovat. Co ukazuje nový výzkum a jak to převést do zadání.

Hřiště pro děti s autismem: smysly, klid, předvídatelnost

Děti s autismem, ADHD a dalšími neurovývojovými odlišnostmi (souhrnně neurodivergentní děti) mají na hřišti jiné potřeby než děti s tělesným postižením. Rampa a široké cesty samy o sobě nestačí. Rozhoduje, jestli je hřiště nezahltí hlukem, jestli na něm najdou dost silných pohybových zážitků a jestli mají kam se na chvíli stáhnout. Nový výzkum, ve kterém hřiště navrhovaly samy děti, dává obcím i školám konkrétní vodítka.

Úvodní foto: Otáčení a houpání patří mezi zážitky, které neurodivergentní děti na hřišti vyhledávají. Kolotoč na hřišti v parku Ann M. Banchoff Park v Ewing Township v americkém státě New Jersey (2024), v pozadí houpačky, ilustrační snímek. Foto: Famartin, Wikimedia Commons, licence CC BY-SA 4.0 (stránka souboru)

Kolika dětí se to týká

Porucha autistického spektra není vzácná. Podle Národního ústavu pro autismus NAUTIS se odhad jejího výskytu v populaci pohybuje mezi 1,5 a 2 % a v Česku se každý rok narodí zhruba 1 500 až 2 000 dětí s touto diagnózou. Výzkum a průvodci, o které se tento článek opírá, mluví o autistických a obecně o neurodivergentních dětech. Samostatně se dětem s ADHD nevěnují.

Mnohá školní hřiště s nimi přitom nepočítají. Dánský World Playground Research Institute (WPRI) jmenuje tři typické problémy: zahlcující hluk, špatně uspořádaný prostor a chybějící místa šetrná ke smyslům. Děti se pak podle WPRI cítí vyloučené a přicházejí o příležitost naučit se nové dovednosti a najít si kamarády.

Co chtěly samy děti: výzkum z Austrálie

WPRI shrnul v únoru 2026 australskou studii „Let's Play“ (Kelly, Kerr, Rieger a Flanders Cushing, International Journal of Educational Research Open, 2025). Výzkumníci v ní hřiště nenavrhovali za děti, ale s nimi. Hlavní skupinu tvořilo sedm převážně neurodivergentních dětí ve věku 10 až 12 let z jedné veřejné školy v Brisbane. Na druhé škole návrh v jedné dílně připomínkovalo šest převážně neurotypických dětí podobného věku. Během dvanácti týdnů proběhly čtyři společné dílny, jejichž výsledkem byly návrhy herních prvků. Jde o malý kvalitativní výzkum, jeho závěry jsou proto spíš vodítkem než pravidlem.

Z dílen vzešlo šest témat, která by zadavatel od dětí možná nečekal:

  • hřiště jsou příliš bezpečná a nudná,
  • pocity a zvuky, po kterých je člověku dobře,
  • náročné herní prvky: „Proč se cítím líp, když vylezu vysoko?“,
  • příroda,
  • klidná místa k sezení a společná hra,
  • neobvyklé, fantastické a nečekané prvky: „Pod skluzavkou je dobrý úkryt.“

Z toho autoři odvodili čtyři zásady návrhu: smyslové zážitky, výzvy, příležitosti k setkání s ostatními a přírodní prvky. V dětských návrzích se opakovalo točení, houpání, lezení, místa pro hru na něco a kousky přírody. Děti chtěly i odvážnější prvky, například lanovou dráhu nebo velké běhací kolo. Současně chtěly lavičky, klidná místa a vyvýšená místa s rozhledem. Jako vzor uvádí brief domek na stromě na vyvýšeném hřbetu, kde lze být v dění i trochu stranou.

Důležité je i to, co dětem vadilo: skluzavky, na kterých „dávají rány“ statickou elektřinou. Nepříjemný smyslový vjem může dítě od prvku odradit úplně.

Osm smyslů, ne pět

Kdo navrhuje hřiště pro neurodivergentní děti, musí počítat s tím, že člověk má víc smyslů než pět ze školní učebnice. Krajinářský architekt Chad Kennedy v magazínu Recreation Management (únor 2026) připomíná osm smyslových systémů. K pěti známým přidává vestibulární (rovnováha a pohyb), proprioceptivní (vnímání polohy těla) a interoceptivní (vnímání vnitřních signálů těla, třeba hladu nebo potřeby jít na záchod).

Každý člověk zpracovává tyto podněty jinak. Některé děti potřebují silné vjemy, aby se cítily dobře a soustředily se, a proto vyhledávají točidla a prudký pohyb. Jiné se naopak rychle zahltí a potřebují tišší, jemnější zážitky. Hřiště proto musí nabízet obojí.

Kennedy upozorňuje na nenápadný důsledek: záchody. Kvůli úsporám se z projektů hřišť často škrtají, jenže děti i dospělí s oslabeným vnímáním vnitřních signálů mohou potřebu rozpoznat až ve chvíli, kdy je naléhavá. Bez záchodu rodina často odchází domů, a jakmile jednou hřiště opustí, ten den se podle Kennedyho už téměř jistě nevrátí.

Od rušné zóny ke klidné

Jak může vypadat plynulý přechod od rušných míst ke klidným, ukazuje terapeutické rekreační centrum Joy Evans ve Washingtonu, D.C., které popsali jeho autoři v říjnovém čísle časopisu NRPA (Rooted in the Senses, Designed for All, 2026). Jednou z autorek je ergoterapeutka a designérka Amy Wagenfeld.

Venkovní část centra vede návštěvníka po zvlněné cestě od nejrušnějších míst, tedy dětských hřišť a vodního hřiště, přes komunitní a smyslovou zahradu až k nejtiššímu otevřenému prostoru. Ve smyslové zahradě je mozaika na dotek, klikatá hmatová stezka, místo k poslechu ptáků a lavičková houpačka. Autoři připomínají, že každý reaguje na podněty jinak: někdo houpání vyhledává, jiný se mu vyhýbá.

Smyslová zahrada s lavičkami, pestrou výsadbou, vyvýšeným záhonem a širokou štěrkovou plochou Smyslová zahrada v parku Holroyd Park v Low Moor u anglického Bradfordu (2023): pestrá výsadba, lavičky, vyvýšený záhon a široká štěrková plocha. Ilustrační snímek. Foto: Humphrey Bolton, Wikimedia Commons, licence CC BY-SA 2.0 (stránka souboru)

Podobně radí i průvodce univerzálním navrhováním hřišť Americké společnosti krajinářských architektů (ASLA). Autistické děti mohou být podle něj přestimulované i podstimulované, proto potřebují vedle velkých živých ploch i malá tichá místa ke hře a různou intenzitu zážitků po celém hřišti.

Akustika se dá ovlivnit i materiálem. V centru Joy Evans tlumí hluk ve vstupní hale velká mechová stěna a přepážky z dřevěných lamel dávají pocit úkrytu tomu, kdo se potřebuje před aktivitou nejdřív uklidnit. Venku podobnou roli hrají keře, zemní valy nebo zeleň, které oddělí klidný kout od rušné plochy.

Tunel z živých vrb s cestou ze štěpky a kamennými sedátky po stranách Tunel z živých vrb ve Vestfálském muzeu v přírodě v německém Hagenu (2024), který založili a udržují školáci. Podobné zelené zákoutí s kamennými sedátky může na hřišti posloužit jako úkryt stranou od rušné plochy. Ilustrační snímek. Foto: Klaus Bärwinkel, Wikimedia Commons, licence CC BY 4.0 (stránka souboru)

Předvídatelnost a bezpečí

Pro mnoho neurodivergentních dětí je důležité vědět, co je čeká. Průvodce ASLA proto doporučuje opatření proti zatoulání, která dají rodičům klid: oplocení s jedním vstupem nebo přirozené hranice z keřů, kmenů a jiných vizuálních a fyzických bariér. K tomu dost laviček rozmístěných tak, aby rodič viděl do všech částí hřiště.

Předvídatelnost pomáhá i mimo plot. Brněnská škola pro děti s poruchou autistického spektra na Hapalově ulici, kterou Jihomoravský kraj za více než 200 milionů korun zrekonstruoval v roce 2021, podle architektů z Atelieru 99 funguje bez zvonění. Na zahradě má podle projektu přibýt hřiště s prolézačkami, ovocný sad, ohniště a záhony na pěstování zeleniny. Pro veřejné hřiště z toho plyne jednoduchá věc: jasné uspořádání, srozumitelné vstupy a obrázková tabule s tím, co kde je, snižují úzkost z neznámého místa.

Co naopak nefunguje

Australská studie, průvodce ASLA i Kennedy upozorňují na několik chyb, kterým je dobré se vyhnout:

  • Jedna velká otevřená plocha bez úkrytu. Hluk a pohyb ze všech stran dítě zahltí a nemá kam ustoupit.
  • Hřiště bez výzvy. Samy děti označily příliš bezpečná hřiště za nudná. Pestré smyslové zážitky, jako jsou točidla, houpačky, vysoké lezení nebo lanové dráhy, podle australské studie dětem pomáhají zvládat emoce, nejde tedy jen o zábavu.
  • Nepříjemné vjemy. Skluzavky, které dávají rány statickou elektřinou, nebo kovové prvky rozpálené na slunci mohou dítě od prvku odradit. Průvodce ASLA proto doporučuje vybírat materiály i podle toho, jak se zahřívají a chladnou.
  • Chybějící záchod a zázemí. Bez nich rodina odejde dřív, než si dítě stačí zvyknout.
  • Hřiště otevřené k silnici bez hranice. Rodiče dítěte, které má sklon utíkat, pak nemají klid, a podle ASLA právě ohraničení dává rodičům jistotu.

Jak je na tom Česko

Česká pravidla specifické požadavky na hřiště pro neurodivergentní děti nestanoví. Normy ČSN EN 1176 a 1177 řeší bezpečnost prvků a dopadových ploch a odvážnější prvky, jako jsou lanové dráhy nebo vysoké lezení, nevylučují, pokud je splní. O smyslovém uspořádání hřiště ale rozhoduje zadání.

Poradit může NAUTIS, který provozuje bezplatnou poradnu a vzdělávací portál AutismPort. Ten popisuje, jak lidé s autismem vnímají silné podněty a co jim pomáhá: sluchátka, sluneční brýle nebo možnost ustoupit na tišší místo. U školních hřišť se vyplatí zapojit speciálně pedagogická centra a školní poradenská pracoviště. Taková služba sídlí i v budově školy na Hapalově. Tehdejší náměstek hejtmana pro vzdělávání Jiří Nantl v tiskové zprávě kraje k rekonstrukci školy v září 2021 podle Archiwebu uvedl, že počet dětí s poruchou autistického spektra se za posledních deset let zvýšil šestkrát.

Co si z toho vzít (pro obce, školy a dodavatele)

  • Rozdělte hřiště na zóny podle intenzity. Rušnou část s točidly, houpačkami a lezením oddělte zelení nebo terénem od klidné části s úkryty a lavičkami.
  • Dejte dětem silné pohybové zážitky. Točení, houpání, lezení do výšky a lanová dráha nejsou nadstandard. Některé děti podle Kennedyho silné vjemy potřebují, aby se zapojily a zklidnily. Pro ty, které se snadno zahltí, přidejte i jemnější zážitky.
  • Plánujte úkryty. Domek, prostor pod plošinou, zákoutí v keřích nebo vyvýšené místo s rozhledem, odkud je vidět na ostatní.
  • Hlídejte nepříjemné vjemy. Chtějte skluzavky, které nedávají rány statickou elektřinou, a stín nad kovovými prvky.
  • Ohraničte hřiště. Plot s jedním přehledným vstupem nebo přírodní hranice a lavičky s výhledem na celou plochu.
  • Nezapomeňte na záchod a pitnou vodu. U hřiště pro rodiny s neurodivergentními dětmi rozhodují o délce návštěvy.
  • Navrhujte s dětmi. Australský výzkum ukázal, že neurodivergentní děti dokážou při společném navrhování přinést cenné podněty, pokud mají k zapojení vhodné metody. Pomůže škola, speciálně pedagogické centrum nebo místní organizace pro autismus.

Dodavatele herních prvků a smyslových zahrad najdete v katalogu na svethrist.cz/dodavatele.

Zdroje

DesignŠkolyInkluze

Redakce Svět Hřišť, 9. listopadu 2026

Sdílet:

← Zpět na magazín